Navigace
Viva Goa
20. 2. Dopoledne vyplněno další procházkou k Betwě, tentokrát přes kenotaf krále Bir Singh Deo, z jehož střechy je dobrý výhled na pevnost s paláci a most přes řeku, kterážto komposice navozuje dojem Hradčan. Dále u řeky u lingamu si nějaký babu maluje obličej šivovskými ornamenty. Nesebral jsem odvahu ke koupání, protože tam, kde je to hezké, jsou silné proudy a kamení, a tam, kde je hladina klidná, je plno hoven i lidí a nejsem si jist věcmi ponechanými na břehu bez dozoru. Tak si jenom ráchám nohy.
Čaj, samosy a pakory, loučení s kamarády. Rikšou do neklidného Jhansi na vlak, který jsem si nadělil na závěr svého sólového Madžapradéškého výletu. Na nádraží v Jhansi v kolejišti chodí bílá kráva, černý býk na peroně ji vilně sleduje; v kiosku na témže nástupišti prodávají Hitlerův Mein Kampf v angličtině, prodavač se s ním nechává vyfotit.
28 hodin v jednom kuse ve vagoně je si asi maximum co jsem kdy zažil, a nebýt mých hloupých objemných zavazadel, se kterými jsem sdílel pryčnu, řekl bych, že jsem opět pobýval v hotelu na kolech, čaje a jídlo mi nosí přímo do huby, v naprosté pohodě si vleže čtu se špunty do uší, nic mi nechybí.
21. 2. Stále ve vlaku - rozhovor s učitelem z Keraly (mám letos na učitele nějaké štěstí) o gramotnosti, pak s Afgháncem u otevřených dveří vagonu, ten jede taky do Goy, kde nikdy předtím nebyl, mám ho upomenout až bude Margao. Vyměňujeme si telefony, takže mám nové kamarády jak v Kerale, tak v Afghanistánu, kdybych tam chtěl jet. Z nádraží před devátou večer hladce taxíkem na Agondu, kde se ubytovávám u Selso Fernandese na úplně nejjižnějším konci pláže, skromý pokojík za 300 Rs. Okamžitě poté otáčím taxíka k Francisovi, kde už sedí celá česká partička, na kterou jsem se, upřímně řečeno i těšil. Na poslední drink ještě k Vlastovi a Alence, kteří si upravili Francisův domek k nepoznání, vybudovali kuchyň, koupelnu a ložnici, mají hnědooranžově vymalováno a hlavně – lednici plnou plechovkáčů. Jsou to totiž čeští kolonisté. Můj návrat do Goy mě naplňuje pocitem alternativního zimního domova, životní situací, kterou už mnohokrát zdůraznil Viktor a vyzkoušelo mnoho krajanů. Cesty do severních končin indických tento pocit jenom prohlubují, protože při veškeré úctě, nikde není tak dobré jídlo, pití a pochopení evropských potřeb jako tady. Na severu jsou vzácné pojmy jako ticho, čistota a hospoda. Přímořské klima Goy se bez nadsázky rovná ráji. Vzdálené svatyně, paláce, pevnosti, hory a čajové plantáže jsou vždycky hezčí na obrázcích, a cesta k nim je stále více vyčerpávající pro stárnoucího rozmazleného člověka. Musím taky uznat, že nikdo na světě nevydrží tolik co Ind, ať už je to chlapec na nádraží v Orče, který se ráno v deseti stupních nad nulou poléval studenou vodou z pumpy, některý z patnácti cestujících třímístnou rikšou, nebo ti, co vydrží mnoho hodin na střeše vagónu či autobusu, jehož negramotný řidič se vůbec nestará o podjezdnou výšku mostů na cestě... Jejich vrozená resistence a absolutní technologická netečnost se zajímavě vyvažují: Madžapradéšská vesnice vydrží raději bez vody než aby se někdo obtěžoval opravit kohout cisterny, která zbytečně kropí prašnou cestu pitnou vodou.
22. S kocovinou snídám na pláži v úžasné Selsově zahradě, pak pro jogurty pro V. a A., a chvíli dospat. Konečně mám pokoj se sedlovou keramickou střechou, pod kterou proudí vzduch. Ráno jsem vrátil nevyužitý klíč od betonového blbého domku Juliovi s tím, že je tam horko a dusno a uhradil mu ušlý zisk za 1 den.
Odpoledne obsazuji jeden stolek v rajské zahradě, v každé objímce žárovky pod kokosovým slunečníkem je totiž šikovná zásuvka pro můj laptop. Jsem rád, že nikam nemusím a objednávám si rajskou polívku, kafe, sendvič se slaninou a podobně. Vegetariánský kult je jen převlečená stravovací nekázeň. Večer nám Selso upraví žraloka. Viva Goa!