Previous | Image 1 of 5 | Next

DSC09916.JPG

Ráno 7. 3. v 7 hodin za okny vlaku hustá andrapradéšská mlha. Přijeli jsme do Vijayawady v 7.40, tedy 20. min před plánovaným příjezdem, což se mi v Indii stalo poprvé. Pokladnu otvírají až v 8.00, tak si ve zcela evropském nádražním bufetu dávám hořký kafe, a Plain Dosu, abych si nerozzlobil střeva. Je tu Viktorův dávný přítel Almonaro, což je značka ventilátoru, do kterého se zamiloval před lety v Kočinu. Fotím. S rikšou objíždím svatyně v okolí, ta první připomíná pimprlový cirkus s naivními malbami, veselé místo. Pak ale následuje ještě v centru města skalní chrámek z 9. století, a pak jedeme na opačnou stranu řeky Krišna přes velkou přehradu. U vesnice Sitanagaram pak spatřím komplex skalních chrámů jako v Mahabalipuram, ze stejné doby a ve stejném stylu. Uvnitř sloupová síň, nad ní několik pater. V jednom výklenku nádherná ležící socha boha Višnu se sedmihlavým hadem velká asi 8 metrů, všude po stěnách imposantní reliéfy ostatních božstev. Silné místo.
Zpět do města, začíná pěkné vedro. Chvíle na internetu. Krátím si čas do odjezdu. Rozhodl jsem se nenajímat žádný hotel, namísto toho spát už jen v nočních vlacích, šetří to čas a peníze, a mnohdy je to pohodlnější.
Několikrát jsem zkoušel lít si vodu přímo do zakloněného krku otevřenou hubou jako to dělají Indové, ale vždycky jsem se polil.
Během čekání na večerní vlak si ke mně na peróně přisedá mladý křesťanský konvertita z Islámu, bytem v chudé Orisse. Dává mi brožuru s prosbou o finanční pomoc, ale protože aspoň souvisle něco vypráví, dávám si s ním čaj. Dovídám se hrůzy o chudých negramotných farmářích, jak zabíjejí svoje děti protože už je nemůžou uživit, o muslimských masakrech odlehlých vesnic, o sebevraždách rolníků kvůli nesplatitelným dluhům. Rodina sní pytlík pesticidů a bídně zahyne, banka zabere jejich půdu. To vše se děje v době, kdy Indie investuje do raketového výzkumu a indičtí továrníci figurují v žebříčku nejbohatších lidí na světě. Řešit chudobu modlitbou a vybíráním dobrovolných příspěvků na obživu neřeší nejhorší problém – negramotnost a neschopnost farmářů orientovat se ve světě. V Indii dlouhodobě klesá zemědělská produkce, tak mu říkám, že by se zemědělci měli naučit tento fakt nějak proměnit ve výhodu, ale jak, když neumějí ani číslovky. Kostel může počkat, cituji mu slova sv. Benedikta „Ora et labora“, modli se a pracuj. Většina ubohých Indů nečinně přihlíží vlastní zkáze.
Prodavači na nádražích používají svůj hlas jako klakson, vyluzují pronikavé nosové tóny, které přehluší teprve siréna lokomotivy.
Probouzím se ještě za tmy v Karnatace, to už máme 8. 3., a pak projíždím letos už potřetí přes posvátnou řeku Tungabhadru. Ta je zvláště malebná za úsvitu, kamenitá a rozlehlá. Sjíždění goánských hor bylo vždycky zdlouhavé a úmorné, převýšení 700 metrů na poměrně krátkém úseku. Mladí indičtí vojáci v civilu dostali opušťák, smějí se jako pitomci a přestože jim nerozumím ani slovo a oni taky ani slovo anglicky, dovedu si představit, co budou v Goe dělat. Profesionální služba trvá 18 let, pak teprve můžou jít do civilu.
konečně Margao, taxík na Agondu a před čtvrtou se už zdravím s Viktorem.
Za uplynulých 15 dní jsem projel vlakem asi 2.400 km přes 7 států, a strávil tak ve spacích vagonech dohromady přes 60 hodin.
9. 3. Pohodlná Goa. V hospůdce Sea Rock vaří kluci z Himáčal Pradéše skvělé tibetské pokrmy. Honza mi půjčil adaptér, má samozřejmě jinou koncovku, ale drátkem „po indicku“ jsem to nějak propojil – a funguje. Zejtra pojedu do Chaudi pro neznačkový adaptér. Večer u Francise slavnostního žraloka, pivo Belo a 3x whisky. Obíhá petice, kterou zformuloval Honza, za zachování Agondy v goánských rukou, podepisuji.
10. 3. v Chaudi zakoupen adaptér a laptop opět zprovozněn. Přepisuju deníky a pořádám fotky. Plavu v moři ještě teplejším než před 15 dny, vychutnávám poslední týdny nicnedělání. Máme tu velkou hromadu hulení a plácáme neskutečný blbosti.