Previous | Image 1 of 12 | Next

ghaty_01.jpg

20. 2. Ráno autobusem do Čaudí. Koupil třípatrovou nerezovou plechovou krabičku na ganju, stojánek na tyčinky s několika svastikami, baterku, zámek s řetězem na bágl do vlaku, dva zápisníky a čaj.
Koupel v moři a dinner v Ganesha hospůdce u nás na pláži, chicken spring rolls je tady palačinka se zeleninou a kuřecím masem, ale nevadí, dávám si k tomu jen míchaný ovocný salát. Večer vyzvedávám od Francise vyprané šatstvo a pijeme ve Fatimě ostošest, pak přišel Albert a bylo veselo, až nás únava z nicnedělání zahnala do pelechů.

21. 2. Texty už 14 dní nechávám uležet, až se vrátím z cest tak to proškrtám, doplním. V Ganeshe vaří dobré polévky a umí to okořenit jak se patří. Večer u Francise pod obraz...

Varanásí

22. 2. Ráno na Agondě málem zaspal, taxikář mě vzbudil a pak to smažil zkratkou ještě za tmy do Margaa a na letiště do Dabolimu funglnovým autem jako zběsilý.

Dopoledne v jídelně na letišti v Dillí to není tak příjemné jako na domestic airportu v Bombaji, dávám si bhádží a čaj k snídani, bankomat ochotně vyplivl 10.000 Rs ze sporožirové karty kam mi chodí učitelský plat, pak nevím co dělat, letí mi to až odpoledne, tak beru rikšu do centra. Za 350 Rs docela slušná okružní jízda přes India Gate od architekta Lutyense, na které jsou vytesána jména přes 70.000 indických vojáků padlých za 1. sv. války a 13.516 indických a britských vojáků padlých na severozápadní hranici za afghánské války r. 1919, což jsem se dočetl z průvodce. Vidím prezidentský palác, koloseum Národního shromáždění, velitelství armády a nakoukl jsem i do Gándhího musea, tam se denně hraje hudba a chodí sem mladí lidé poklonkovat nepěkné bronzové soše génia v nadživotní velikosti. Všechno i v tomto městě je obrovské, vymykající se evropským měřítkům.

Po 4 hodině odpolední konečně ve Varánasí. Z letiště do centra za zlodějskou cenu, taxikáři a správa letiště nepustí rikši na parkoviště a autobusy zrušili. Buddha hotel má plno, tak se ubytovávám v nedalekém Gautam hotelu za 400 Rs s vlastní koupelnou a záchodem. Hned beru šlapacího rikšu a hurá na gháty a Gangu. Jízda, vlastně skoro chůze, městem je neuvěřitelný zážitek, jakoby se všechny bizarnosti Indie přesunuly a zahustily v uličkách Varánasí. Proudy rikš, kol, motorek, dodávek a aut se slévají, rozpojují a splétají na základě nějakých skrytých biologických pravidel, všechno v těsném sevření bez mezer, do toho neutuchající klaksony, výfuky, pach a špína. Gangu vidím už v soumraku, některé gháty jsou osvíceny svíčkami a pudža probíhá taky na hlavním ghátu, který je obsypán loďkami s turisty. Odháním lodníky neúnavně se snažící mě ukecat na projížďku jako hejna komárů, když pouštím po vodě zapálenou svíčku s květinami co jsem koupil od místních dětí. Najednou tma a elektrika zhasla, ještě že mám baterku. Jdu zpátky, a u posledního ghátu vidím pálit lidská těla, jejichž prach se pak vysype do Gangy, což posvětí jejich karmu, věří se, že jdou rovnou do nebe. Vozí sem nebožtíky z širokého okolí, staří lidé se stěhují do Benáresu jako do čekárny na smrt, toto malé městečko má na 2,5 milionu obyvatel. Ptám se rikši na dobrou hospodu s indickou kuchyní kam chodí místní, ale on mi zastavil před klimatisovanou Anapurnou, kde seděli většinou běloši a nemělo to nic společného s Indií, až na jídlo, to bylo opravdu dobré, zvláště po úmorném dni vyplněném cestováním. Cestou do hotelu míjím svatební průvod se světly na hlavách – chlapci a dívky mají nejrůznější lustry, barevná svítidla a zářivky spojené navzájem dráty, na voze uprostřed jede řvoucí generátor, vpředu hudebníci se zesilovači, vzadu stříbrný vůz se svatebčany. Video jen foťákem, ale aspoň něco.
Špunty do uší je dobrý vynález, spím jako zabitý.

23. 2. Mizím z hotelu před devátou a tím se vyhýbám mému včerejšímu rikšovi, který mě chtěl vyzvednout a odvézt k řece; cítím, že jsem to včera neměl slibovat, ale to má za to, že mi ukázal blbou hospodu, beru jiného k řece, a pak mě nějaký průvodce, majitel manufaktury na hedvábí, zavedl na severní stranu ghát, do malého guest housu Tandon, kde si ihned najímám malou kouzelnou modrou místnost s výhledem na řeku za 150 Rs. Mám za to, že na tom nemohl vydělat, s majitelem jsou staří přátelé, ten furt žvýká betel a usmívá se, pak mi ukázal „lepší“ místnost s koupelnou, s oknem do uličky, ale já jsem trval na výhledu na řeku i za cenu, že budu muset na sprchu a záchod chodit do přízemí, na což jsem milerád přistoupil. Když půjde do tuhého, můžu si nakonec skočit do Gangy. (Zatím jde spíš do řídkého.) Požádal jsem o židli a stůl abych mohl psát na laptopu, dostávám i lepší matraci a mizím do ulic. Courám městem bez cíle a jenom čumím, cestou vyřizuji několik mailů a kupuju věci denní potřeby. Nic bizarnějšího jsem v životě neviděl, naposledy něco podobného v Maduraji, ale tohle je asi dvakrát silnější. Dávám si puri bhádží na ulici a několikrát malý čaj v keramickém kalíšku, což je Benáreská specialita, pokaždé se něco dozvím. Například kluk sedící u čaje je vojákem na dovolené, má 2 pasy, Izraelský po tatínkovi a Indický po mamince, bydlí převážně v Izraeli, ptám se, kdyby Indie šla do války jestli by bojoval na její straně, říká že jo.
Belgičanka v pokoji naproti má rýmu a žádá abych jí přinesl roli toaletního papíru, je tu kvůli józe a taky protože je doma zima. Otto z Norska bydlí v temném pokoji s koupelnou, který jsem ráno odmítl. Je už v důchodu a může si dovolit jezdit po Asii, Singapur, Thajsko, Radžastán, tam potkal skupinu českých studentů zkoumající cikány. Oba se zhrozili když jsem vytáhl z kapsy samosy koupené na ulici zabalené do novin, a poslechl jsem si co všechno mohou způsobit takové pokrmy i způsob balení, já jsem opáčil, že neumím hindi, a že z těch mastných novin aspoň něco sním a tak vstřebám užitečné informace jako krávy v Goe. Rozhodl jsem se že budu jíst hlavně u stánků na ulici protože je to nejchutnější. Navečer opět do města pro pantofle, vodu a mapu. Každý říká, že mapy tu neexistují, ale není to pravda, jednu jsem sehnal a docela dobrou, i s výborným průvodním textem. Tam se praví, že Dashashewan gháta má své jmého z oběti desíti koňů, kterou provedl podle legendy samotný Brahma, první z hinduistické trojice bohů. Podle historiků to však udělal král Bharašima ve 2. století na počest svého vítězsví nad Kušánskými králi. Koupel v této Ghátě ještě k tomu za úplňku je kvintesencí pouti do Varánasí. Každý den se tam koná imposantní Pudža, což jsem si ověřil i dnes. Mladí brahmíni rozestavění v pravidelných vzdálenostech konají obřady s rozmanitými rekvizitami v přesně nacvičených rozvážných pohybech, z tlampačů se linou mantry, v kouři září barevná světla a blesky fotoaparátů z tisícihlavého davu rozprostřeného po nábřeží i na loďkách. Být hinduistou, určitě bych dojetím zpíval a jásal. Převažuje žlutá a bílá, doplňková je temně vínová, všechno se leskne na pozadí noční Gangy.
Loudám se městem a pomalu se zbavuju pocitu nechtěného návštěvníka. Ulici, kterou procházím podruhé si už přivlastňuju podle záchytných bodů, výrazných obchůdků, nápisů nebo čajoven. Koupu se v pohybu lidí, zvířat a vozidel jako v moři, a těším se až do jeho vln zase zítra skočím.
Večer nejde proud, tak si jen čtu.
Sotva jsem tuto větu napsal, proud pustili. Inu, Indie. Čím déle tím více shledávám svůj pokojík pohodlným, přesunuju si postel tak, abych měl okno za hlavou a ještě seděl opřený při psaní, šňůra adaptéru mi teď dosáhne od zásuvky u dvěří až k laptopu do postele. Carl Spitzweg – Zchudlý básník, můj nejoblíbenější romantický obraz. V rohu stojí velká plechová škatule s mnoha mřížkami a otvory, uvnitř napěchovaná pilinami, to se v létě naplní vodou, ta se pomalu odpařuje, a klimatisace je hotova.
24. 2. ráno úžasná mlha nad řekou, na terase jsem se skamarádil s místní dogou a pan domácí mi přinesl plnou konvici znamenitého čaje až do pokoje, pak jsem si dal omeletu a zase čaj. Píšu dokud jde proud, před polednem vyrážím do Sarnathu.
Sarnath – nejslavnější místo budhismu, odkud se rozšířil do celé Indie, a pak dál do Barmy, Číny, Tibetu, Mongolska, Korey a do jiných zemí. Prohlížím ruiny svatyní a užívám si klidu v archeologickém parku. U Bódhi stromu s malou svatyní jsem si zapomněl sundat boty, a hned mě štípla vosa do krku. V Sarnathu měl Buddha první kázání po svém osvícení, přinesl světu doktrinu, která se jmenuje Dharmačakra Paravartana (uvést Kolo Zákona do pohybu). Další místa jsou Lumbini v Nepálu, kde se B. narodil, Bodh Gaya kde měl ono osvícení a Kasinagava v Utarpradéši, kde zemřel.
Ruiny svatyní s jedinou zachovanou stupou sice neříkají mnoho o někdejší slávě, ale je to nádherně klidné místo, asi jako stromovka, oáza v rozbouřeném městském proudu. Ašókův sloup z 2. století B. C. V museu žasnu nad dokonalostí magických soch buddhů a bóddhisattvů. Mají uražené nosy jakoby nás nemohli ani cítit, ale to jim udělali muslimové v 16. století.
Nazpátek mě veze autorikša, ale jen do centra, pak musím vzít tříkolku na Rádž Ghát, což je zároveň čtvrť u mostu, i název mostu, pod ním uhelné sklady, malovaný náklaďáky, kouř a prach, spousta dělníků, celé rodiny v brlozích. Odpoledne kecám s belgičankou Lynn: je pořád nemocná na plichích, já jí říkám ať zkusí ten ajurvédickej sirup, ona že půjde k doktorovi. Říká, že je zvuková inženýrka a skládá hudbu, po Indii si nahrává různý ruchy a zvuky, který pak používá pro hudbu pro divadlo. Ukazuju jí foto mého studia, chválí a pouštíme se do podrobného hovoru o technice a akustice, mám si prý sehnat softwarový spektrální analyzér, prý to pomůže k vyladění akustiky studia.

Mezitím se opice houpaly na drátech na ulici a do adaptéru šlo najdenou 440V namísto předepsaných 220, takže jsem bez počítače, ten to ale naštěstí přežil. Udělal jsem tu chybu, že jsem nechal adaptér v síti a odešel na celodenní procházku.

25. 2. Ráno na nádraží zeptat se na spoj do Gaie a Puri, pak do centra I. P. Mall, kde k mému zděšení je McDonald a Pizza Hut! Počítačový obchod otvírá až v 10.30, tak malé občerstvení na ulici, malé hrozné pivo, kafe. V místních novinách čtu že právě na BHU (Banaras Hindu University) právě probíhá konference o náboženství a spiritualitě, pak je tam obsáhlý člának o Viswanath chrámu, který se rozhodl rozdávat jídlo nemajetným poutníkům a zajišťovat jim nocleh, když jeho letošní příjem přesáhl 3 miliony rupií. Zavádějí se tu zdrarma zdravotní prohlídky policajtů, neustále zasedají nějaké komise k řešení odpadového kolapsu a nic se neděje. Když tak přemýšlím o prolínání svátosti s hovnama ve Varanásí, tu si uvědomuji, že orgasmus taky probíhá v kloace... Těsné spojení transendentna s nízkostí všedního dne, permanentní zkouška charakteru a nervů.
Počítačový obchod neotvírá ani v 10.30, ani v 11.30, ani ve 12.00, jak se postupně dovídám od místní ostrahy, na další zaručenou informaci raději nečekám a odcházím shánět adaptér jinam. V jednom shopu jsem narazil na chlapíka který mě odvezl přímo do servisu, kde mi slíbili, že ho budu mít pozítří za 5000 Rs, skádám 2000 zálohu a doufám. Majitel obchůdku s mobily mě při těchto peripetiích stále vozí nezištně na své motorce a nic za to nechce.
Kupuji zápisník abych mohl pokračovat v psaní, a jdu se poflakovat po ghátách, mám vyhlídku na 2 dny bez počítače, nemusím tudíž pracovat a jen tak bloudím. V labyrintu uliček najednou pestré krámky a spousta vojáků, mraveniště, v jehož středu je Viswanath chrám, zvaný též zlatý, neb jeho malou věž nechal pozlatit Maharádža Randžit Singh r. 1835, ale chrám samotný byl v 16. stol. zničen a nahrazen mešitou, který je dnes v jeho těsném sousedství. Ve skutečnosti se jedná o vojenský tábor kombinovaný se staveništěm obehnaným ostnatým drátem, celé to hlídá asi 150 vojáků, kteří tu různě posedávají a polehávají, popocházejí, významně třímají detektory, vyšší šarže vystrkují pupky a poťukávají holí o zem. „Průvodci“, malí kluci lákají na pudžu, a požehnání od brahmína, poté požadují 100 Rs., já jsem vysypal rovných 8 Rs v mincích.
Nejlepší ze všech ghát je Manikarnika, kde Šiva držel svou ženu v náručí poté co spáchala sebevraždu, a tu upustila náušnici do studny právě na touto ghátou. Brahmíni šperk našli a Šiva toto místo požehnal. Ve skutečnosti jsou tu všude obrovské hranice dříví a pálí se tu mrtvoly. V dnešních novinách píšou, že slavný socialistický politik Sagar Singh skonal po dlouhé nemoci v místní nemocnici v neděli ve věku 89 let a byl zpopelněn na Manikarnika ghátě. Od socialismu rovnou do nebe, tomu říkám vychcanost, ale tady je to důkaz převahy víry nad politikou.
Navečer si nechávám na baráku od Míny udělat rýži s vejcem a všichni projevují účast na mé adaptérové anabázi, Lynn byla u doktora a má zánět a bere ajurvedický prášek, Otto má amoebu. Radžu přišel s elektrikářem spravit mojí zásuvku s křížem po funuse, a že zkusí vzít můj adaptér do dílny, že se na něj podívá, je nějaká naděje. Píšu článeček o indické typografii, brzo spát.
26. 2. Alamgir mešita, pěkné náměstí a shora výhled na Gangu, sedím, civím. Rikšou na nádraží koupit lístek do Gaia a návazně do Puri. Pojedu v sobotu brzo ráno. Knihkupectví Indica books, malá knížka o buddhismu. V papírnictví skicák, vodovky a štětec, investice asi za 45 Rs., voda z Gangy je zadarmo...
Najednou zvuk bubnů a průvod nesoucí postavu zabalenou do zlatého hedvábí ke kremaci. Všude okolo spousta vojáků. Z labyrintu jsem se vymotal na dolním konci ghát, projdu si to dnes pěkně celé, odolávám nabídkám na loď. Čajovník u stánku mě už důvěrně zdraví, na Gai ghátě taky potkávám staříka co tu posedává několik hodin denně, kecáme, ukazuju mu knihu co jsem právě koupil, je to jeden z mála lidí na tomto místě, který mi nechce nic prodat. Mluví o tom, že všechny náboženské praktiky, všechny –ismy jsou k ničemu, a že nevadí že nechodím do kostela, hlavně že člověk dokáže milovat, že to třeba zvířata nedokážou atd. Inu proč ne, je to tak. Stařík normálně vyučuje hindi a nějakou jógu, teď že má pauzu a tak vysedává na kamenném podstavci a pozoruje kolemjdoucí.
Hned u Tandon House potkávám Rádžu, který mi s betelovým úsměvem hlásí, že rozbitý adaptér nepůjde spravit. Odpoledne krátce na internet – Viktor píše že se sejdeme v Bijapuru (KA). Z terasy je pěkný výhled na úhledně naskládaná hovna, loďka, akvarel. Rádžu mi nese omeletu a čapátí.
Využívám každé nepatrné záminky abych se mohl znovu ponořit do nezdravého proudu uliček, včetně stravy – jdu ještě pro tužky a větší štětec a přitom 2 tučné ostré samosy a čaj.
27. 2. středa – dnešní den vyplněn akvarelem rozmývaným vodou z Gangy. Lidé a děti se kolem mě sbíhají a při 12. kresbě se zmocnily tužky, štětců a postupně i vodovek a začaly malovat vlastní obrázky, tak jsem jim ty svoje „umělecké“ potřeby nechal a mizím. Opodál, blízko Dašašvamed gháty při jednom východu z labyrintu je hospoda Madhur Milan Café, skvělá Masala Dosa Special a čaj.
Stařík si prohlíží moje akvarely a opravuje výraz pro krávu – Bhains je správně. Stařík se nechce ani fotit ani malovat.
Adaptér bude prý zítra.
Dozvěděl jsem se od rikši, že v centru Benáresu jsou 3 bary na 2,5 mil. obyvatel. Tomu říkám sucho.
28. 2. ráno, jako každý den, se z Ášramu odnaproti přes řeku ozývají mantry, jakési mumlání primitivních melodií s otřesnou intonací, jakoby guru byl něčím sjetej, a taky asi je. Po vydatné snídani od Míny jdu za most Raj Ghat, kde se nachází středověká vesnička podobná Anegondi a za ní malá osada brahmínů a opravdová poustevna. Skupinka sedí pod ohromným fikusem, abych si přisedl, jeden se ptá kam jdu, že jen procházím, on na to, že prej tu můžu najít mír. Chvíli si povídáme o svatyních a o nutnosti se do Indie vracet, právě kvůli tomu míru, který je tady patrnější než kde jinde. Klidná místa totiž ostře kontrastují s těmi neklidnýumi, tichý vánek čerstvého vzduchu oproti ohlušujícímu řevu přecpané a znečištěné ulice. Šestý den ve Varanásí jsem už opravdu unaven, odpočívám na baráku. Asi hodinu spím, ještě se ptám jestli nevolali ze servisu kvůli adaptéru a jdu na internet, pak skicovat na gháty. Zrovna nad Manikarnikou je se nachází Ašrám a fakulta sanskrtu BHU, studenti se kolem mě seskupili tak, že sotva vidím na kresbu. Dvě bělošky tam učí angličtinu. Po dvou kresbách zpět na barák, jídlo a chvíli kecám s Rádžu – chtěl by mít na terase zase hospodu, opice bude odhánět pes, říká, že mu sem nechodí moc turistů, že už je to pro ně daleko, což ovšem já považuju za výhodu. Klidné místo s takovým výhledem rád doporučím každému.
29. 2. Vstávám v pět před rozedněním, řev generátoru v ulici tentokrát přehlušuje všechny Ášramy v okolí. Poslední východ skunce v Benáresu si nenechám ujít. Mlha nad Gangou se na východě barví do oranžova, ostatní obzor zůstává fialově šedý. Využil jsem nabídku výrostka s loďkou aby mě svezl, ale po několika mávnutí vesel na něj začal křičet nějaký dědula z břehu a mladík musel loďku vrátit, asi nebyla jeho, a tak jsem se chvíli vezl zadarmo. Jdu pomalu na Manikarniku, tam přistižen při focení a musel jsem tudíž „přispět“ 100 Rs na dřevo pro nemajetné nebožtíky. Kdyby tomu říkali pokuta, asi bych protestoval, ale takhle jsem se od hlídače dozvěděl, že se tu pálí denně 50 – 60 těl a že nemají žádnou zvláštní metodu na vysypávání popelu do řeky, prostě to nechají tam, kde se to spálí a velká voda to časem vezme. Pálení mrtvol je určitě výhodný obchod, všude se tu motá spousta ochotných dělníků, ten štípe tvrdé dřevo, ten váží polena, další prodávají drcené santalové dřevo v igelitových pytlících na přisypávání „za chodu“, a různé vonné a barevné sypané směsi, květiny... Najednou dav japonců s náhubky, utíkám k Nepálskému chrámu nahoru, klidné místo, ale jen do chvíle, kdy se dav objeví i tam.
Po poledni a malém prádle na zítřejší cestu jdu na internet – ten nefunguje, tak do vegetariánské hospody Sona Rupa naproti hlavní poště, jde se tam po schodech dolů a výborně tam vařejí. Je to zvláštní – chození špinavými uličkami je sice krajně nepohodlné, ale po chvíli jsem hypnotisován jako diváci kriketu tady v Sona Rupa, a kromě toho mě baví třískat použitými ručně točenými hliněnými kalíšky na čaj o zem, jako to dělají Varaňáci. Musel jsem bejt hodně hladovej, protože Special Butter Masala Dosa do mě padla téměř okamžitě. Situace kriketového zápasu v televizi mezitím nepostoupila ani o píď. Ve čtvrti Chowk beru rikšu do čtvrti Sigra, kde mi v servisu vrátili zálohu na nesehnatelný adaptér. Zpátky kouzelným labyrintem, najednou z nějakého sklepa slyším falešný zpěv „týtaram, týtaram“ a bubnování, koukám do té tmavé díry, tam sedí dva zbetelovaní sádhuové, muzicírují na mikrofon, reprák mají venku a zvou mě dovnitř. Mají tam takovou tu harmoniku s měchem po straně a jedinou klávesnicí shora, jako měli potulní muzikanti na lince Goa – Hospet. Chvíli s nimi sedím, pak se ve tmě rozkoukávám, a hle, ono je to vyložené mramorem a v čele svítí oltář s Hanumanem. Cestou po nábřeží opět potkávám mého známého filosofujícího staříka, ukazuju mu svoje akvarely, pak se k nám přidává ruska Táňa, která hodlá studovat grafický design v Moskvě na akademii a jede zejtra do Bodh Gaye, to už jsou dvě náhody najednou, tak jdeme na čaj k mému čajovníkovi na Gai Ghátě. Vyměňujeme si mail, protože do Gaye jedeme různými vlaky.
Navečer mě Rádžu vede na moje přání do Mehrotra Silk Factory, kterou vede jeho synovec. Sedí se tu na bílých matracích na rozlehlé podlaze, čtyři prodavači předvádějí něco mezi přednáškou o hedvábí a varietním představením: „...a teď mi, pane dovolte představit další sérii nejjemnějšího materiálu...“ atd. Před mými zraky se míhají oslnivé barevné kombinace, šátky, košile, povlečení, látky na sárí. Vychutnávám orientální obchod špičkové úrovně.
Večer loučení s Norem Ottou, který říká že nemá žádné kořeny, všude vydržel nejvýše 3 roky, a Belgičankou Lynn, která už je evidentně zdravá, protože sekýruje personál že neteče teplá sprcha.
Gháty už mám dostatečně zažité, i když je třeba neznám všechny jménem, cítím je přehledně jako hráz rybníka, dojem je typicky podbarven všudypřítomnými zvířecími i lidskými hovny a pestrými davy lidí. Zůstat sám v davu, a zároveň zalidnit dobrovolnou samotu uvnitř svého Já doporučoval i Schopenhauer, když polemisoval se „stádným pudem“ lidstva. Požaduje-li Buddha oddělení Já od vnějšího světa i od vlastního těla a jeho smyslů, jistě se to nevztahuje na výtvarníky a grafiky, kteří s vnějším světem profesně počítají. Jistě se to nevztahuje na Varanásí, které přesahuje všechnu dosavadní životní zkušenost a všechny dosud spatřené světové pozoruhodnosti. Zříci se vnějšího světa by tady znamenalo odříznutí od hlubokého prožitku. Buddha říká, že jsme spojeni s vlastním tělem jedině vůlí, a tu můžeme použít k umrtvení smyslů. Tady to ale nejde! Varanásí člověka prostoupí jako břečťan řídký plot, vnější svět tu suverénně ovládne mysl od prvího do posledního okamžiku pobytu.