STRUČNÁ KONCEPCE VÝUKY
(předneseno při konkursu 18. 1. 2008)

Při podobných příležitostech jako je konkurs na nového vedoucího pedagoga bývá obvyklé přispěchat s vizí, která více či méně změní doposud sledovaný kurs a která má co nejvěrněji zrcadlit osobní ambice nového uchazeče o „vedoucí místo“. Mým záměrem (nebo chcete-li novou koncepcí) je neměnit nic a pokračovat v práci ve stejném personálním složení jako dosud. Nemíním zastírat, že naše spojení s Františkem Štormem a Lubošem Drtinou považuji za šťastné, mimořádně přátelské a inspirující a udržení zvoleného kursu za přinejmenším žádoucí. Věřím, že drobnou personální rotací na pomyslné kružnici, obklopující náš ateliér, získá každý ze „staronových“ pedagogů novou energii a možnost jiného úhlu pohledu na dění uvnitř něj.
Doufám, že úleva ze setřeseného bafuňářství ještě posílí Františkovu chuť vést studenty s obvyklým elánem při tvorbě autorských abeced a získávání rozhledu v disciplině, která pro laickou veřejnost (a často nejen pro ni) působí poněkud tajemně a hermeticky. Proto jenom člověk, který v ní získal respekt a mezinárodní vážnost neztrácí věrohodnost, mluví-li jedním dechem o povinnosti porušovat experimentem její vžitá pravidla, stejně jako o úctě k tradici a historii oboru.
Chuť k experimentu je ostatně blízká nejen nám třem, ale i velké většině studentů našeho ateliéru. Proto je jedním z hlavních cílů našeho společného směřování (neříkám záměrně výuky) výzkum a testování nově vzniklých abeced v praxi. Myslím tím především v praxi školního trenažéru, dosud netorpédovaného tlaky budoucích zadavatelů a jejich kuriózními představami o estetice „prodejnosti“.
Pod Lubošovým citlivým a laskavým vedením mohou studenti laboratorně zkoumat, zda a jak je jejich práce použitelná při tvorbě krásné knihy a bibliofilie a jak jí sluší autorský obrazový doprovod. V budoucnu pro ně jistě budou k nezaplacení také jeho technologické zkušenosti a postřehy. Ty shromáždil při práci na subkulturních časopisech a sbornících, autorských publikacích i při četných úpravách výpravných obrazových monografií pro přední česká nakladatelství.
Sám bych se chtěl se studenty věnovat úkolům, vyžadujícím užití typografie v oblasti grafického designu, v jasných kulturních nebo sociálních konturách. Mám na mysli například obaly hudebních a filmových nosičů (s nimiž mám pravděpodobně nejrozsáhlejší zkušenosti), divadelní, nakladatelské a hudební plakáty nebo zadání z oblasti sociální pomoci a humanitární solidarity, které mohou významně formovat kritický pohled mladých lidí na náš na první pohled pouze bez přestání tupě konzumující svět.
Alespoň několik slov by mělo padnout také o předpokládané „hrubé struktuře“ výuky. Navykli jsme si semestrální i klausurní úkoly vymezovat velmi vágně a nestanovovat speciální témata pro jednotlivé ročníky. Rádi se necháme přesvědčit o změně zadání, považujeme-li ji za objevnou a nějakým užitečným způsobem vzrušující. Nechci tvrdit, že takový postup je ve srovnání s jinými ateliéry nějak zvlášť výjimečný. Jiné je však zřejmě to, že jsme zvyklí předkládat studentům na stejnou věc tři názory, často dosti odlišné a neradíme jim, aby si z nich vybírali podle funkční hierarchie vedení ateliéru.V tom hodlám s kolegy každopádně pokračovat a tato „trojhlavost“ je také hlavní tezí mojí staronové koncepce výuky.
Někdo by mohl namítnout, že moje koncepce je málo sebevědomá a nestaví do popředí jedince, ale „kolektiv“. Mně se zdá sebevědomá až dost. Vím totiž velmi dobře, co nabízím a nabízím to s hrdostí. Tým, který se již stačil osvědčit, v němž každý reprezentuje poněkud jinou fasetu naší profese, který v praxi předvádí tvůrčí soužití tři autonomních názorů a vzájemný respekt. Na závěr podobných rozkladů pak bývá zvykem uvést, proč se vlastně o zmíněné místo rozhodl ucházet. Právě proto, co jsem se pokusil stručně vyjádřit v předchozí větě.

Karel Haloun, 18. 1. 2008