Previous | Image 1 of 6 | Next

090209Sanchi001.jpg

SpiceJet Goa-Bombaj. Partička vesele pokřikujících Indů se v letadle baví boucháním nafouknutých pytlíků na blití. To se musím naučit taky.
Bombajské letiště má další nový terminál, stará hospoda je zrušena, ale je tu nová, kde mají stejně skvělé, ale bohužel dražší jídlo, v tomto případě Gobi Mančurian a nudle zapíjené sodovkou a čajem. Letím dál až brzo ráno, a není jiná možnost, než jít na hotel za nekřesťanských 1100 Rs, byť včetně odvozu z a na letiště. Volá Táňa, že to ve Gwalioru vypadá blbě, sice pevnost, ale hlučné a přelidněné město. Domlouváme se na Sanči nebo Orku.
Indian Airlines Bombaj-Bhopal. Z okénka shledávám Madžapradéš vyschlou a nehostinnou, mezipřistání v průmyslovém Indore jen potvrdilo její bezútěšnost a korunu celkovému dojmu nasadil průjezd Bhopálem, kde nicméně spatřena olbřímí kamenná mešita s padesátimetrovými minarety. Autobusem s pocitem sardinky do buddhistické stanice Sanchi. Na kopci skupina stup za drahý vstup, ale čerstvý, čistý vzduch, klid na akvatel. Prví stupy jsou ze třetího století př. kr., z Ašókovy doby. Velká stupa, jedna z největších v Indii je vysoká 16 m, a v průměru má 37 m. Nejkrásnější jsou ovšem vstupní brány k vnějšímu přízemnímu ochozu, které jsou bohatě zdobeny reliéfy a sochami lvů, slonů, břichatých chlápků a macatých žen, někteří mají křídla, jiní rohy. Tři veselí důchodci z Dillí si sami udělali výlet do Goy a odtamtud sem. Kecáme o Indii, tvrdím dokonce, že se sem jezdím očišťovat a že se v české kolonii v Goe moc chlastá. Dostávám vizitku s pozváním kdykoli do rodiny vysoké kasty v Dillí. Zatím však v Sanchi nacházím ubytování v hostinci, jež vede jistý Santosh, který, jak se později ukázalo, si rád přihne, následován věrným kroužkem podobně talentovaných mladíků. Ne ovšem Parihad, zkušený průvodce, který sám v 80. letech objevil skalní malby pod nedalekým kopcem mezi farmami. Jistá Isa z Německa, co dělá v Indii do lidských práv, se s ním již dobře zná, a jeho služby jsou dnes neplacené. Jdeme ve třech. Ukázal nám fantastickou farmu, kde dokonale rovná podlaha z trusu září jako alabastr a všude kolem je pořádek jako ve Švýcarsku. Parihad kouří beedies, jejich list se jmenuje Tendu (tree), Mahna tree stojící opodál, slouží k výrobě alkoholu. Cestou potkáváme keř limetree s lístečky citronové vůně a kytičku s protizánětlivými účinky. Je tu prý spousta jedovatých hadů, ale existuje rostlina, jejíž žvýkání působí účinně jako sérum. Nádherný západ slunce, Parihad zdálky vyje na pejska (který nevěří svým uším a kroutě hlavou naším směrem pobíhá sem a tam), večer v čajovně vypráví anekdoty ze života hinduistických božstev. Myslím, že hindu má smysl pro humor, na rozdíl od jiných náboženství. Vzácný chlapík, jehož otec, bankéř, mu postavil dům v Sanchi a sám se odstěhoval do Agry, nic nejí, jen pije čaj a kouří a hrozně kašle. Mám v batohu ajurvédickou medicímu, která mi už dvakrát v Indii zázračně zachránila krk od neduhů, a najednou vím, komu ji nenačatou věnuji...
8. 2. Ráno konečně potkávám Táňu, která přijela z hnusného Gwalioru do Vidisha a odtamtud ranním autobusem. Po snídani s Isou a dalšími dvěma němci se domlouváme na výlet na jeskyně do nedalekého Udaigiri, rikša Ravi, příbuzný Santoshe nás 3 tam i zpět ochotně za 350 Rs svezl. Velký Višnu s prasečí hlavou z 1. století, další Višnu ležící na sedmihlavé kobře z 5. století, reliéfy a četné nápisy v jazyce Pálí. Nádherná krajina s výhledem. Průvodce chtěl sice stovku, ale ve třech lidech jsme uznali, že s námi strávil více než hodinu a prolézal všechno. Kousek od Udaigiri se nalézá pozoruhodný sloup, který nechal na počest Višnua vztyčit jistý řek-hinduista Heliodoros, vyslanec Antilacidase, Indo-Baktrijského krále Paňdžábu. okolo r. 150 př. kr. Další stopa možné souvislosti mezi dvěma velkými polyteistickými systémy starověku.
Odpoledne na západ slunce opět na pomalované skály. Dnes je úplněk a tak na jednom horisontu zapadá slunce, na přesně protějším vychází měsíc. Na náhorní plošině stojí nedokončený kamenný kůň v životní velikosti, o němž není známo jak, kdy a proč ho kdo vytvořil. Je otočen zadkem ke slunci, takže si sedám opačně, jeho hřbet hřeje jako by byl živý – kámen je nabit sluneční energií. Parihad o něm říká, že je to Ašókův kůň a není vyloučeno že má pravdu! Všude na polích kam oko dohlédne rozeseta světla jako bludičky, buďto pudža anebo nocující rolníci. Pávi v počtu asi deseti kusů sedí na sloupu vysokého napětí, ten s nejdelším ocasem úplně nahoře. Proti hasnoucímu obzoru se rýsuje jeho majestátní silueta. Vracím se již za tmy na bazar do čajovny, kde jsme byli už včera, už tu sedí Parihad a vypráví opět své hindo-humorné bajky obklopen dvěma němkami a jednou ruskou. Isa se zajímala o Bengálsko, půjčil jsem jí Amitava Ghoshe, celý den prý strávila na terase Parihadova domu četbou, ale asi to nestihne přečíst, neboť odjíždím zítra odpoledne do Jhansi. Docela škoda, myslím, že na pomalovaných skalách bych strávil pár dalších dní skicováním. Isa potvrzuje, že Santosh si nejen rád přihne, ale už ráno se motá, všchno mu musím říkat čtyřikrát, ale i potom to splete, voda stále neteče jak by měla, prodlužka k laptopu do hospody je zhola nemožná. Tady si člověk uvědomí, že goánská vstřícnost je na tomto subkontinentě naprosto jedinečná. Večer si musím půjčit dvě teplé přikrývky, nad ránem je tu opravdu zima.
9. 2. Snídaně v Parihadově čajovně, Isa, Kristin a Tanja odcházejí na stupy, do Vidishy na výlet a podobně, já využívám trochu samoty a těším se na pár hodin do pomalovaných skal, již potřetí. Od kolemjdoucího studenta jsem se dozvěděl, že se to místo jmenuje Nagori. Cestou nacházím malé acháty, asi jako u Nové Paky, ale skromnější. Skalní kapsa má zvláštní tvar, připadám si, jako bych seděl ve svém vlastním oku, hledím do krajiny a přemýšlím o lidech, kteří ty zdejší malby vytvořili – dnes budí kouzelný dojem, ale jsem si téměř jist, že jejich autoři nechtěli nikoho okouzlovat, měli svých starostí dost, žili obyčejný život, což je možná to největší kouzlo, kdo ví... Malá osada, kterou se prochází k Nagori a zpět se jmenuje Kuaa a při akvarelu krásného domečku získávám nové přátele – jeho obyvatele. Trvají na tom, abych je vyfotil s jejich kravami a dávají mi adresu k zaslání. Ukazují mi další skalní reliéfy, ale podstatně mladší, pak mě zvou dovnitř, ptám se, kolik by si počítali za útulný fialový pokojíček v přízemí, prý nic, pozvali by mě na čaj, rovněž zdarma. I přes absenci jejich angličtiny mám pocit že bych tu mohl strávit pár dní v přátelské rodině mezi kravami a traktory na dokonale odlehlém klidném místě. A já blbec mám již na odpoledne lístek do Jhansi.