Previous | Image 1 of 10 | Next

090220Khajuraho001.jpg

Prase aby se v tech jejich babovickach vyznalo; sotva jsem si toto pomyslel, zjevil se Visnu s praseci hlavou - jmenuje se Varaha a ma tu specielni svatyni.

16. 2. dokončil velmi hrubý překlad Prilokarova článku o knihtisku v Goe, myslím že je tendenční, poněkud antiportugalský.
První verze řecké Comenie je dnes také hotova, odesílám do nakladatelství. Volám na Agondu, zvedla to Alenka, vyzvedne mi na sobotní večer od Julia klíč od domečku abych se mohl opět ubytovat.
Odpoledne nic nedělám, jen krátká vycházka k oblíbeným peřejím Betwy, tam si čtu Ghoshe a uzavírám jeden skicák posledním akvarelem. Dinner v Open Sky restaurantu, tam přišli dva češi, párek v letech, tlusťoch si dal pivo, musí ho schovat pod stůl a poťouchle se přitom usmívá, zřejmě si myslí, že nasadil tzv. spiklenecký výraz, načež ježibaba jednu sklenici piva převrhla na stůl a sobě do klína. Oba pobíhají, shánějí hadr a omlouvají se blbým indickým dětem, co zrovna dělají pingly. Poté se milostivá paní jala studovat jídení lístek a vyjádřila obavu, že to bude zase příliš ostré aby vzápětí změnila téma a začala manžela pro nic za nic sekýrovat „tak si jezdi jinam nebo zůstaň doma“. Zařval jsem anglicky na celý lokál že budu platit...
Večer jsem koupil docela pěknou bavlněnou šálu se slonama za 250 Rs netuše, že jsem si tím koupil přízeň hned několika příbuzných majitele obchodu. Jakmile jsem s ní dorazil na svůj pokoj, chtěl jsem si jí znovu vychutnat, zejména dekór atd., a tu se objevil malý kaz – běžím zpátky za prodavačem jestli nemá jinou, ale nic, tak prý že se to pokusí sešít. Přichází však jeho otec – majitel tohoto a dalších čtyř obchodů v Orče a dostávám druhou tmavohnědou šálu téže kvality jako dárek; to ovšem nemůžu nechat jen tak: spěchám na pokoj, kde mám nenačatého Old Monka a směle kontruji tekutým pozdravem z Goy, načež dostávám opět zdarma ručně vyšívanou tašku pro ženu. Co dělat, říkám, že asi přijedu příští rok a nato si dávám lahváč se svými o generaci mladšími kamarády v trafice. Kapela hraje jako by to drželi poprvé v ruce, je tu další svatba, zhruba obden. Zajímavé je, že tyto zvuky, stejně jako klaksóny, halekání výrostků a motory mi nevadí při koncentraci na typografii, čtení a psaní, přičemž svojí roli pilně plní ucpávky do uší.

17. 2. Zbytečně brzy ráno na vlak do Khajuraha, jede to až za hodinu. Strašná zima. Okolo sedmé vychází slunce a v potemnělé kanceláři se zamřížovaným okénkem ve světle čadící petrolejky ospalý pokladní s plnovousem a šátkem cosi smolí u stolu, pak urovnává malé kartony jízdenek z minulého století. Počíná si rozvážně a nedbá rostoucí fronty u okénka. Před jediným perónem nezbytná ajznboňácká zahrádka, chybí jen model hradu a trpaslík. Výpravčí zvoní starým šroubem na zavěšenou kolejnici. Očekávatelná parní lokomotiva žel, chybí. Ve stanici Mahoba se vlak rozděluje na dvě poloviny, našich pět zadních vagonů, odtamtud již poloprázdných, čapne jiná mašina a veze opačným směrem do Khajuraha. Zážitek jako ze železničního skansenu v Zubrnicích.
V již sluncem prohřáté stanici Khajuraho brutálně odstrkuji hotelové poskoky a rikši a volám Rahimovi z guesthousu Rakshan, kterého mi doporučil kamarád z Orči. Jsem prý ohlášen. Za pár minut již sedím na jeho motorce a pak se ubytovávám na 2 dny v klidném pokoji s teplou sprchou za 250 Rs. V hotelové knize spatřeno jméno David Březina z předvčerejška. Docela slušně i vaří, po Egg Biryani na obhlídku na kole půjčeném za 30 Rs. Východní skupina svatyní pochází z jedenáctého století a patří podle mně na špičku kamenosochařského řemesla na světě. Díky mimořádně kvalitnímu pískovci se kameníkům dařilo vytvářet neobyčejně jemné detaily hraničící s hodinářskou prací, přičemž celkový dojem zůstává kompaktní. Materiál rovněž vydržel nezvětrán bezmála jedno milenium, místy však neodolal blbcům. Svatyně jsou zvenčí i zevnitř pokryty sochami božstev a jejich desítkami inkarnací, převážně Višnua, draky, lvy, jejich mutacemi, slony a prasaty s dravými rypáky.
Při vracení kola hostím čajem tři velmi dobře anglicky mluvící děcka. Čtyři dospělí lidé mě dnes už pozvali do jejich domu a na farmu, jeden prodavač se přede mnou rozplakal že mu umřel syn, další opodál je prý taky designer ale ukazuje mi strašné cetky, ale v nádherném malinkém modrém domečku. Je tu zvlášť patrný odliv turistů. Další pozvání využít nehodlám, nebudu tady trajdat po návštěvách, jsem tu kvůli svatyním. Khajuraho má jedno letiště na 15.000 obyvatel. Na posvátných místech člověk potkává dobré lidi, z čehož mě vyléčil další případ: Po Veg. Masale jdu s kamarádem hostinského na internet který nefungoval, pak do jeho hospody ochutnat jeho vypěstovanou gandžu, která neházela, zato mi představil malého hocha z nižší kasty, který mu pomáhá v hospodě. Bavili se prý nedávno tím, že mu dávali napít whisky a pak se mu opilému posmívali. To už je trochu silné – mám taky děti. Jen jsem mu vynadal s tím, že by ho měl radši poslat do školy, která je tu na prvním stupni zadarmo (kromě uniformy a učebnic), pak se platí zcela malý obnos. Na rozdíl ode mě se můj hostitel už zhulil, takže jeho reakce byla nesrozumitelná, a nadto mě nezajímala.
Těším se na zítřejší východ slunce u svatyní západní skupiny.
Khajuraho svůj název odvozuje od datlových palem, kterých tu okolo volně roste dosud hodně, anebo od khajuravaka – škorpiona, který měl symbolisovat jedovatou žádostivost, a toto místo „objevil“ jistý britský armádní inženýr v r. 1839. Kdysi hlavní město království Jajhauti, svatyně nechali postavil panovníci dynastie Chandela mezi léty 950 – 1050. Potud průvodce. Neuvěřitelně tady obtěžují nejrůznější smradi, prodavači, rádoby-průvodci, rikšové a děti, a to minimálně stokrát za den, je to fakt blbej pocit bejt nepřetržitě oslovován ze všech stran, oni řvou „hallo sir“ i z protějšího chodníku, což jsem v této intensitě v Indii ještě nezažil. Každému, kdo pojede do Khajuraha doporučuji hůl do ruky.
18. 2. Západní skupinu prohlížím po východu slunce, desáté a jedenácté století chráněné Uneskem v rukách místních archeologů: plot, tučné vstupné, betonové cestičky, náhodné slepence ornamentálních pozůstatků ve schodech a zídkách a luxusně udržovaná zahrada. Možná je to tak lepší než volný pohyb Indů a bordel, kontrast je však příliš velký. Kameníci zrovna opravují terasu pod největší Mahadeva svatyní, a tady musím uznat, že používají ručně otesané pískovcové kvádry a počínají si velmi zručně. Zvenčí jsou na svatyních vidět nově doplněné kameny, ty nejsou nijak zdobené, ale jsou dobře barevně sladěné s okolními. Opět obdivuji vrcholné zvládnutí figury v kontrapostu s jedinečnou stylisací a dynamickou nadsázkou; zřetelná bravura místy klesá do šablony, ale to bude tím, že všechno zrychleně hltám najednou. Naše gotická plastika má ostatně taky pevnou typologii, ze které vybočují jen maskarony, chrliče a fiály v místech, kde nejsou odnikud vidět. Tady by se snad dalo hovořit o khadžurajské kamenické huti, možná určující pro celé pozdější středoindické sochařství. Kromě erotických scén, kterých je ve skutečnosti poměrně málo, si všímám reliefů se zemědělskými a válečnými výjevy, soliterních plastik lvů a slonů a zvláště mě zaujalo prase Varaha coby inkarnace Višnua. Hlavice sloupů nesou akrobati s propletenýma rukama a nohama. 3 akvarely, a v poledne do drahé hospody s výhledem, pak s plným břichem zeleniny a rýže na pokoj na siestu.
Zdejší chrámy jsou maniakálně vyfutrovány neuvěřitelně dokonalým zdobením, nástropní mandaly jsou tak vzdušné, jakoby byly vystřiženy z hedvábného papíru a ne vytesány z tvrdě slinutého pískovce. Absurdní je i hindská ikonografie, jejich příběhy, Hanuman sežere zeměkouli, nastane tma, pak ji zase vyplivne, Višnu má prasečí hlavu, Ganéša sloní, neskutečná je tahle víra, a miliony věří právě proto, že je to neskutečná. Musím chvilku spát.
Odpoledne pěšky znova na východní skupinu skrz středověkou vesničku provázen zvědavým pokřikováním děcek, už jim odpovídám že jsem přijel z Goy, pak z Marsu, school-pen ani rupii že nemám a že jsem z velmi chudé země. Akvarel Vamana Temple při zapadajícím slunci, kámen září okrovými odstíny, nebe čistě modré, za věží se prohánějí ostře zelení papoušci, na obzoru se tyčí skály za kterými jsou vodopády, ale ty letos nestihnu.
Večer v 8 mělo být u domácích chicken curry, jenže na baráku ve 20:15 nikdo nebyl a já jsem dostal po teplé sprše ještě hlad. Jdu ven. Na bazaru jsem našel podnik Universal Alu Paratha Shop, kde malý vousatý tlouštík dělá nejlepší paroty v Khajurahu, pak jsem si dal veg. pakoru ale ta nebyla tak dobrá. Nicméně tuhle parotárnu důrazně všem doporučuji, panuje tu zvláštní pohoda, absolutně bez turistů, a je to strašně levné. Sedí tam učitel z místní školy a říká, že státní školy dnes dotují jak učebnice, tak oblečení, nato prohlašuji, že Indie už je bohatší a silnější než leckterý západní stát, ale on kontruje, že Indie má pouhé 2 rakety středního doletu, zatímco Pakistán už 54, čemuž se mi nechce věřit. Lassi a na kutě. Po chvíli ťuká na dveře Rahiv že se strašně moc omlouvá, ale že musel na motorce něco ve městě zařídit, ale že už začal vařit (strašně ho pálí oči protože je blbej a nepoužívá na motorce brejle). Inu proč ne, rozumné pozvání by se nemělo odmítat, parota byla vlastně takový předkrm. Ochutnal jsem jen kousek kuřete (s kostma, jak jinak) v ostré omáčce a neprohloupil jsem. Dozvěděl jsem se že rodina pana domácího jsou muslimové, pak se mě jeden její mladší člen pokouší zasvěcovat do Koránu a neustále opakuje jednu větu nedávající žádný smysl. Opakování je matkou hlouposti.
19. 2. Poslední hodiny v Khajurahu vyplněny procházkou k nejstarší svatni Chausath Yogini na přirozeném návrší za jezerem. Původně se skládala z jednoduchých čtyřiašedesáti kapliček seřazených do obdélníku uvnitř dvora s vchodem obráceným kupodivu k severu. Dnes je v rozvalinách a probíhají tu restaurátorské práce. Absolutní klid, ani jedna bílá noha. Po skice pokračuju směrem k muslimské čtvrti se školou a malou mešitou, pak velkým obloukem obcházím západní oplocenou skupinu svatyní. U jezera dvě kapličky s kachlíčky z úlomků. Pudžu vykonal ve funkční svatyni mimo oplocení, ta má dvoumetrový lingam a zištné brahmíny. Na bazaru opět skvělá parota a lassi v Universal Alu Paratha Shopu a pomalu balit. Rahiv mě veze svým motocyklem na nádraží. Opět tu opruzují adolescenti „where are you from, which country?“ nebo „hallo sir where are you going“, už jenom unaveně předstírám že neumím anglicky, když tu vida – ono to funguje: hlouček nevychovanců se dobrovolně vzdaluje.
Jízda na dřevěných lavicích přiměřená situaci, přecpáno, zpoždění, při přepřahání lokomotivy v Mahobě citelný náraz až vagony o půl metru poskočily, ve vedlejším kupé se rozeřvalo děcko, poté se vyhybkář spletl, takže se strojvedoucí musel ještě jednou asi kilometr vracet na nádraží.
Zpátky v Orče, barevná světla, svatba, bubeníci, klaksony a výfuky, v Open Sky na večeři, zdrávím se na ulici se starými kamarády a jdu spat.