Previous | Image 1 of 5 | Next

bg.jpg

1. 3. 08 ráno ve 4.20 chytám rikšu ještě za tmy, a na nádraží jsem zbytečně brzo, čekám asi hodinu na vlak. Projížďka kouskem Uttar-Pradéše, což je trochu zanedbané Mělnicko, pak krásným a chudým Biharem, což je trochu jako Chaco v Paraguayi. Palmy a zelená políčka. V Bodh-Gaye na první pokus nalézám dobrý hotel Rahul Guesthouse na Kalachakra Ground, mramor, evropský záchod a teplá voda z 300 Rs, doporučuji.
V chrámovém okrsku Mahabodhi. Přestože je to celé nově postavené a strom bódhi je vysazen barmskými mnichy teprve před 200 lety, má to tady obrovskou sílu. Možná je to ale přechodem z extrémních podmínek Benáresu do čistého a tichého parku, možná něčím, co nazýváme magickým místem v přírodě. Vůbec nevnímám architekturu, ta je tu spíš rušivá, jen stín a zpěv ptáků, v bazénu sumci špulí tlamičky při krmení, sedí tu spousta lidí všech barev a šikmostí očí, meditují, ale hlavně – jsou zticha. Já taky. Všichni sbírají spadané lístky Bódhi; jakmile se strom Ficus Religiosa uráčí některý oschlý list pustit na zem, hned se k němu sbíhají barevné kroje postav. Tibeťani jimi už mají vyfutrované kapsáře svých sutan.
Restaurace pro bílé na hlavním bazaru, soda s bublinkami a celkem normální kafe.
V Shenchen Tennyi Dargyeling chrámu je zlatá stupa, která prý obsahuje kosterní ostatky Budhy Shakyamuniho, které se mnoho let chovaly v Indii a Afghanistánu, pak je tam ještě mnoho dobrých věcí jako třeba dvě nerezavějící mandaly, přes 100 milionů manter Buddhy a pět velkých dharainů. Obřadní vysvěcení bylo provedeno jeho sv. 14. Dalajlamou 13. 2. 2006, 2550 let od paranirvany Buddhy, a r. 2231 tibetského kalendáře. Kdokoli vidí, slyší o, nebo přijde do kontaktu s touto stupou, budiž osvobozen od utrpení...
Každý buddhistický stát tu má svou okázalou svatyni, jako stánek na nějakém veletrhu.
2. 3. Ráno ve skvostném mramorovém hotelu nedělají snídani, jdu tedy do restaurace naproti Mahabódhi, sýrový sendvič, černý čaj vracím aby udělali silnější, pak salát z rajčat a cibule, dělají to tady blbě nahrubo nakrájené, a skvělé lassi. Opodál si nechávám vypálit 2 CD s fotkama a mažu kartu ve foťáku. Naproti je holič, strojkem trochu zkracuju fousy, pak jdu oklikou k hotelu, kde mě čeká malé prádlo. U stánku s betelem se zamýšlím – co to furt ti rikšové žvýkají za mýdlové svinstvo po kterém se tolik hihňají? Je to malý celofánový pytlíček za 1 Rs, obsahuje drcený betelový oříšek, tabák, vápno a různé kořenící a aromatické přísady. Zkouším – a není to špatné, jakási místní obdoba žvýkacího tabáku.
Skupinka školáků mě táhne do jejich „školy“, což je maličká temná komůrka vyzdobená kresbami. Malí žáčci umějí slušně anglicky a když mi slíbili, že nebudou chtít žádné peníze, usedám v jejich kruhu na kus řeči. Samozřejmě se po chvíli ukázalo, že potřebují nějaký příspěvek na výuku, hlavně větrák, a abych jim ho koupil, což jsem odmítl. „Učitel“, šestnáctiletý kluk, mi ukazuje sešit se záznamy různých návštěv a kolik jim přispěli. Slíbil jsem, že si svůj eventuální příspěvek ještě musím rozmyslet a tiše jsem zmizel. Na hotelu píšu úvahu o duchovním významu typografie, což se patří k tomuto místu.
Po malém prádle jdu na obhlídku chrámů které tu vyrostly jako barevné houby po Buddhově duchovním dešti. Je to všechno vesměs betonově – sádrově – plastově – papendeklová dekorace, bronzová, i obří kamenná dvacetimetrová socha Buddhy mají jedinou vlastnost, a sice velikost. Spojenectví bigotnosti s blbostí má strašlivé následky. Uvnitř chrámů mají bóddhisattwové i démoni srandovní výrazy, vypadá to tu jako v cirkuse na lochnesce, nebo ve strašidelném bludišti. Cirk- cirkev, to je jedno. Docela přijatelné náboženství, žádný katolický nekrofilní kult.
Co může dělat typograf bez počítače. Psát blbosti do sešitu tužkou, courat se po Indii a sledovat že je to dobrý, že je to tady jako u blbejch, že se tu cítí jako doma.
Bylo mi divné, že jsem dopoledne v dáli viděl přistávat letadlo, tak se ptám v nějaké z desítek „travel agency“ že je to nějaká asi novinka, a oni mi řekli že to jsou speciály pro buddhistické poutníky ze Srí Lanky, Barmy, Číny, Japonska, atd.
Sedím opět u Bódhi stromu, skupina poutníků tu vkleče zpívá mantry, když tu najednou ze sousední mešity zařve rozbitý amplión nosovým křaplákem „allááááá, alláááááá, láááááááááá láááá“. ...Hlavně že se neperou.
Stupy nápadně připomínají izolátory vysokého napětí – jakby ne – vžyť je to spousta duchovních voltů.
V pět hodin se Táňa neobjevila v hospodě jak bylo domluveno, pak se dívám do mailu, prý měla nějaké trable s rikšou, tak jdu ještě na momo do ÓM restaurace – a tam už ale sedí rozesmátá Táňa s francouzským kamarádem, který učí v Bombaji na soukromé francouzské základní škole. Oni jsou už po jídle, ale vzhledem k tomu, že Francouz má do odjezdu spoustu času, dávám si své parádní veg. momo pak ho jdeme vyprovodit na rikšu. S Táňou procházíme ještě dolů, a po pravé straně skoro na konci Bodh Gaye objevujeme hospodu Jo-Jo v 1. patře, je tam živo, a chlapi tam chlastají kořalku z láhve pod stolem. Rozebíráme stav grafického designu v Indii. Sýrová pakora a kafe, zpátky cestou se dovídám, že se dole v Kanyakumari rozešla s přáteli, a od té doby 3 měsíce sama cestuje po Indii, teď má namířeno do Kalkaty, odtamtud do Dillí, pak rovnou do Moskvy.
Když jsme kecali s Francouzem, on pořád že „všechno je nic“, známý to buddhistický výrok, a tu mi došlo, že když jsem seděl pod stromem Bódhi, vůbec nic mě nenapadlo, byl jsem jako vygumovanej, a to jsem si myslel, že mě na takovým silným místě jistě něco moudrého napadne. Bódhi říká: „nedělej nic“, aspoň jsem takový pocit měl.
3. 3. Ráno v 9 odevzdávám klíč od pokoje, budím Táňu a chvíli sedím na terase kde nějaká běloška zuřivě provozuje jógu. Pak jdeme do Archeologického musea – tam mají originální kamenné zábradlí z 1. a 2. stol. b. C., a řadu soch okolo 10. stol. A. D. Nechávám po Táně pozdravovat Vladimira Jefimova a doprovázím ji na rikšu.
Procházím nedalekou vesničkou, kam žádní turisti nechodějí – vždycky zajímavá podívaná, život v hliněných domcích, obilná políčka, na nich barevné skvrny pracujících žen, na prašných cestičkách hloučky školáků v uniformách. Idyla indického venkova.
Internet nejde, tak zase sedím u Bódhi stromu a nic nedělám. Stařena, kterou jsem tu viděl už včera, opět zapaluje vonné tyčinky, mává jimi a obchází stupy. I buddhismus má své svíčkové báby. Najednou si uvědomuji, že se tady ty davy klaní hroudě betonu s kýčovitou pozlacenou sochou obklopenou umělými květinami uvnitř, strom není originál, poutníci platí horentní sumy za letenky a hotely.
Daří se mi na opuštěných místech. Píšu.
Bloumám mezi hospodami, čaj, zabíjím čas, čínská propiska s baterkou za 10 Rs, která skutečně píše i svítí.
Loučím se srdečně s Rahulem, a pološílený rikša mě veze na nádraží do Gaye okolo nového letiště a vojenského tábora. Naproti nádraží se to hemží jídelnami, v jedné z nich mají mojí oblíbenou dosu, pivo jsem si přinesl z protějšího krámu a debužíruji. Láhev pěkně zabalenou v novinách, číšník sice říká že se to tady nesmí, ale láhev mám pod stolem a už nikdo nic nenamítá. Pivo se jmenuje Haywards 5000 a nic horšího jsem v životě nepil. Z protější stěny se mi škodolibě směje vyšisovaná Kálí z umaštěného plakátu. Najednou se objevila skupinka hinduistů a strašně se na mě mračili, když viděli jak si fotím flašku v ruce, kdyby mohli, asi by mě zavraždili. Nastal čas zaplatit a zmizet. U stánku venku si ještě kupuju pytlíček betelu za 1 Rs, za ty prachy docela slušný fet.
Na nádraží v Gaye je velmi rušno, čaj u stánku a pozoruji paralelní život, zhuštěný cestovatelský svět, vesnička uprostřed města, lidi tu chodí, sedí, jedí, spí, čtou. Čekání na zpožděný Puri expres se změnilo v peklo: na nástupišti je tma, nejde proud, jezdí tu tři traktory s valníky všemi směry a v kolejišti operuje bagr, mezitím spí lidi a zvířata, traktoristi kličkují mezi nimi a mají naplno puštěné přehrávače s bollywoodskou hudbou, až koleje drnčí. Protější peron není pro výfuky vidět, iluse plynové komory je dokonalá. Konečně vlak, pěkně za jízdy spím asi 5 hodin.