28-29. 12. letíme s Turkish Airlines, sestava: já, Yvonna, Josef, Vlasta a Alenka, všechno ok, až na ty 2 hodiny zpoždění, takže jsme zmeškali ranní vlak i ranní letadlo do Goy, na vnitrostátním letišti v Bombaji se dovídám, nejlevnější let je za 6270 rupií na osobu a to až ve 14.00, teď je 8.30 a chceme být co nejdřív u Francise. Nějaký stařík nám nabízí odvoz velkým autem za 10.000 rupií, cena je lákavá, nápad dostatečně bláznivý, hned jsme na to přistoupili. Vlasta říká „jasně, co tady budeme čučet“. Dojednávám podrobnosti ve špinavé kanceláři ve které má boss černých taxikářů akvárium s malými, asi 20 cm žraloky starými 6 měsíců. Je nám přidělen řidič. Pro Yvonnu a Josífka byla Bombaj, totiž první jízda taxíkem, podobným šokem jako pro mně před několika lety. to ovšem nebylo vůbec nic proti tomu, co mělo následovat a co bych mohl stručně popsat jako Maharaštra rallye. Ukázalo se, ža šofér neumí ani slovo anglicky (překvapivé i pro Indy), a že jede po staré NH17, jež se klikatí po úbočích i hřebenech Konkánských hor. Na palubní desce měl nachystané dva pásy odrtrhávacích pytlíčků tzv. Guthky, která je prefabrikovanou a tolerovanou obdobou betelového smotku, jehož žvýkáním smějí hinduisté kompensovat absenci alkoholu a jiných drog. K jeho odtržení, rozbalení a vsypání do huby je zapotřebí obou rukou, což řidič konal zpravidla v nesložitějším terénu a v nejnepřehlednějších dopravních situacích. Kdo jednou jel v Indii jakýmkoli vozidlem ví, co obnáší dodržování odstupu, používání dálkových světel, klaksonu či předjíždění. Všeho a mnohého jiného jsme se nabažili během asi osmi set kilometrů absolvovaných za neuvěřitelných čtrnáct hodin. Vydáni napospas zdrogovanému šílenci překonáváme statečně poslední kilometry a nerozhodí nás ani zbytečná policejní kontrola, jejíž „příčinu“ zahladilo 200 rupií z naší kapsy. Volám Francisovi, už na nás čekají i s ubytováním. Před půlnocí na místě. u stolu sedí Shektar co má hospodu Madhu, starosta Agondy Jovi Fernandes a ještě asi tři další Fernandesové. Skoro to vypadá jako uvítací výbor. Vlasta obřadně předává dary – pivo vlastní výroby v petlahvích s originální etiketou „Tiger Canisha Brand“, následuje přednáška o pivu s praktickými ukázkami, ovšem vychlazenách značek Kings a Kingfisher, doplněná o poznatky z oboru výroby likérů, konkrétně rumu. Konečně si dávám po nekonečných osmi měsících Old Monka.

30. 12. Ráno bhádží, nákupy v Čaudí a konečně koupání ve velmi vyhřátém a čistém Arabském moři. S čistotou mořské vody souvisí i uspěch rybolovu, když je voda kalná, úlovky jsou větší. Kromě toho velké rybářské lodě loví pomocí satelitů, sonarů a tak místní rybáři mají tak říkajíc sloveno, a my pak chudý jídelníček, sakrblé. Organisace času je tady náročná – nemůžeme se rozhodnout co dřív a co potom, jestli po koupání jít hned do hospody anebo si předtím trochu po obědě zdřímnout, přemejšlíme, jak to všechno „skloubit“ jak trefně poznamenala Alenka.
Změny po útocích v Bombaji spočívají v ještě blbější byrokracii, „kontrolách“ na silnicích což je velmi laskavý název pro zcela otevřenou drobnou korupci, dnes psali v novinách, že rybáři mají dostat nové legitimace, aby se dala rozpoznat podezřelá teroristická plavidla, na aktivaci SIMkarty pořebujete pas, jednu fotografii a vyplnit šestistránkový formulář, a před několika policejními stanicemi leží pár pytlíčků s pískem, to je vše. Změny na pláži jsou však viditelnější, zase o nějakých 20% víc chatrčí, hospůdek, zase víc zastavěné plochy, civilisaci nelze zastavit. Pozemek nad Butterfly Beach opravdu patří Rusům a ruina megahotelu nad pláží jen čeká na dostavění, ta možnost není vyloučena, což včera potvrdil Jovi. Kam budeme jezdit?