V Bombaji se od mojí poslední návštěvy v roce 2002 změnilo jen málo. Letiště je stále stejně smradlavé a taxikáři stejně prolhaní: Tak například po našem příletu po 22. hodině jsme se od jednoho z nich dozvěděli že nic už dnes do Goy nepoletí, že taxík na Domestic Airport bude stát 550 Rs, a že musíme jít na hotel se vyspat na zítra. Je to samozřejmě jinak: pohodlně se přesouváme na vnitrostátní lety za pouhých 190 Rs (+ 150 Kč v českých zpropitného nosiči) a letenku máme na 05.10. Na přepážce Deccan Airlines jsem vysázel na stůl horentních 12.900 Rs. za nás tři, vzápětí mi Ind oznámil, že “system is down” a dal na stůl již dávno opotřebovanou cedulku s příslušným neveselým nápisem. (System pak naběhl až po třetí hodině ráno.) Je teprve okolo půnoci, jdeme do vegetariánské kantiny kam chodí letušky a letušáci, dáváme si skvělou parotu s omáčkami, pakodu s tamarindovým chutney, přidáváme ještě jednu obyčejnou parotu a několik tandur chapati, kterýma vytírám misky s omáčkama do mrtě. Můj první letošní zážitek z indické kuchyně končí nadšeným pomlaskáváním přežraného evropana, zapíjíme skvělým čajem.
Filcung na domestic airportu končí ztrátou Vlastova památečního Ronsona, který se asi strašně líbil některému zřízenci letiště. Marné je vysvětlovat pražanovi, že i v Goe je spousta zapalovačů. Po přistání v goánském Dabolimu už začíná svítat. Taxík na Agondu může stát prý 1200, ale taky oficiálních 1080 Rs, jsme důslední, ani rupka nikomu navíc, když nepočítám zpropitné našemu řidiči, který nás strašně riskantně vezl klikatou silnicí plnou výmolů, protijedoucích náklaďáků a jiných nástrah. Řidič se jmenuje Babush a je Hindu, přestože má v autě křížek, jeho boss je totiž křesťan. Povídáme si o nadcházejícím karnevalu v Goe, který je prý nejhezčí v Panjimu.
Cestou z okénka pozoruju Margao, už tu mají vyasfaltované autobusové nádraží, to před šesti lety nebylo, ta stará místa jsou ale stejná a to mě naplňuje uspokojením z velmi pomalého vývoje, i jakousi ne příliš chvalitebnou slastí z mizérie. Staré křivé domky se střechami z palmových listů, rozbořené zídky někdejších zahrad ve kterých se teď prohánějí toulaví psi a prasata, prach, rámus, a hlavně vůně, to zůstalo beze změny. Indie voní nenapodobitelnou směsí nafty, spáleniště, santalových tyčinek a pachem kuchyní nejrůznějšího ražení. Ta vůně se obměňuje, ale její základní ingredience zůstávají stejné.
Konečně Agonda. S jistotou poznáváme Viktorův domek a Francisovu hospodu, hned nás ubytoval a otevřel piva Kingfisher, pak jel okolo Milan, ten vzbudil Viktora, Máňu a Pavla, pak radostné shledání a další piva Kings, skvělý Francisův sendvič, polévka z čerstvých plodů moře. Padají nám víka, tak jdeme trochu spát a domlouváme se na večer, bude totiž harmonika protože jihočeši zítra odjíždějí. Na Agondu jezdí pomalované přecpané a hudbou hučící mikrobusy s rozjařenou mládeží co jede oslavovat, do večera prý budou pryč.
Pálivé slunce zvolna stoupá po obloze pevnými dlouhými kroky, jako bosý toddyman šplhá do koruny palmy pro kokosové víno, které se v březnu promění v kořalku. Ráj na zemi.
Po zaslouženém šlofíku jdeme těsně před západem slunce dnes podruhé k Francisovi do jeho hospody Tiger Canisha, jíme mořského okouna, lososa a redsnappera, tedy červeného chňapouna, všechno vynikající, čerstvě ulovené ryby. Specielně se na to ptám, a je to tak jak vím již dávno: nic tu není mraženého. Máňa s Pavlem se loučejí, jedou zejtra brzo ráno, nicméně stihneme ještě odhulákat pár jihočeských písní při harmonice do noční Agondy. U kostela je velký stan a v něm hraje živá kapela portugalské písničky u příležitosti svátku indické nezávislosti, hodně mladých lidí se mezi sebou baví portugalsky. Kupuju ručník a plavky na zejtra. Bude neděle a koupání.
V noci je slyšet moře jako temné oddychování Leviathana, fouká docela vítr a vlny jsou značné. Náš domeček je jen pár kroků od břehu, což má nespornou výhodu v tom, že když se rozhodnu pro koupel, hned tam jsem, ale taky si musím zvykat na šumění příboje v noci. Inu, něco za něco.

V neděli ráno první akvarel mořskou vodou, pak všichni na snídani do malinkaté jídelny na křižovatce u kostela, v těsné blízkosti Viktorova domečku. Jíme bhádží, samosu a jiné indické pochutiny, samozřejmě zapíjíme znamenitým čajem. Vlasta nemůže vydržet bez internetu, vyřizuje korespondenci s Prahou a nosí ssebou laptop a videokameru. Já se poflakuju po mých známých kamenech za rybářskou zátočinou, pozoruju kraby a pak se houpu na vlnách jako na zpomalené trampolíně: dva metry nahoru, pak zas dolu a furt do zblbnutí. Dávám bacha abych se nespálil hned první den, po hodině šup do baráku.
Odpoledne smolím něco na laptopu, pak neodolám a lezu zase na skály, další slaný akvarel a koupel ve vlnách se zapadajícím sluncem. Voda má jenom něco přes 20 stupňů, za tejden se má o 5 stupňů ohřát. Indové v zátočině mají piknik a už jsou docela slušně ožralí. S Viktorem všichni na večeři na opačném konci pláže, krevety v masalové omáčce, moc jsem si pochutnal, zapíjíme několika pivy a jedním rumem. Zejtra jedeme do Chaudí, a na internet půjdu jenom jestli se mi bude chtít, což se mi zatím nechce, obávám se, že v mailu bych našel něco pracovního, lidi se dneska naotravujou až hrůza. V noci nejde eletrika, hospody svítí svíčkama, a u našeho domečku hlídá hlídač a rozdává nám svíčky.

V pondělí jedeme hned po snídani do Čaudí, Vlasta se tam nechává ostříhat u holiče, což trvá hodně dlouho, a má to za 50 Rs. Na tržišti před polednem, mají tam i různé mořské potvory ale ne tolik jako ráno. Zpátky na Agondě, stále nejde proud, Vlasta mi půjčil laptop kterej má ještě nabitou baterku, a odchází s Alenou do moře, já se pouštím do psaní. Poručil jsem si čaj přes ulici z protější hospody a poté najednou pustili proud, přesouvám soubor na svůj počítač. Denní normu 3 stránky jsem dnes dotáhl jen na 2,5 ale vzhledem k tomu, že jsme byli v Čaudí a půl dne nešla elektrika, to musí stačit.
Psát esej o typografii v Indii má zvláštní kulisy, všímám si ručně malovaných nápisů a vývěsních štítů. Vztah k písmu je mnohem osobnější než na severu, dokonce i ta známá loga nadnárodních koncernů jsou podána s originální štětcovou modelací a barevnost posunutá daleko od manuálu firmy.
Večer jíme sorpatel, což jsou vnitřnosti v omáčce z kokosového octa, goánské slavnostní jídlo, trochu to připomíná guláš, zapíjíme pivy a rumy, přisedá k nám rakušan Albert, což je kulinářský expert. Doporučuje hudební festival ve městě Sirsi, který se má konat od 9. do 12. února. Viktor balí jointa. Píšeme pohled do Reguly, kreslím na něj Vlastu na pláži s delfínem, opicí a palmami, píšeme hrozné blbosti do komiksových bublin a hihňáme se až do zavíračky jako pitomci.